Vzpomínka na Boba Hurikána

Jednou na podzim Bob vyprávěl, jak v Istanbulu na vandru mněli poslední pětku, šíleně jej bolel zub, že museli vyhledat ošetření a to jim poskytla doktorka, dokonce se u ní i najdedli a vykoupali – prý podlehla jejich šarmu, ale stejně už chtěli domů, tak i vzpomínkuna tu dobrou orientální duši zasunuli do pozadí – ani nevím, jestli je o tom zmínka v Bobově knížce „Trampem do Orientu“...

Po létech se mně dostala do rukou knížka MUDr. Kemeniové „Doktorka z rodu Trubačů“, vydalo ji nakladatelství Vyšehrad v r.1968, je to její autobiografie a Bob byl v tu dobu již tři roky mrtvý. Po přečtení knihy mně to nedalo a při večeru JLC – Večer A.V.Friče jsem zistil její adresu, zavolal jí, přespal u Rudana Nohy a v neděli jsme si s touto osumdesátiletou dámou v kavárně Mánes povídali. A já v místech její vzpomínky na dva trampy si knihu od ní nechal podepsat...

Mám rád světobežníky, i já se jím stal a tak jsem si její vzpomínání, které mnělo vyjít v trampu 1968, zapsal do cancáku. No přišli rusové, Trampa zkrátili o dvě čísla, navíc zcenzorovali a celý rukopis pak skončil v archivu STB. Mně zůstal jen ten zápis v cancáku a foto MUDr. Kemeniové a její vzpomínka.

Paní doktorka byla z Českých Budějovic – tam se narodila, při studiu se seznámila s maďarem, stavebním inženýrem. Po studiích byla svadba a on se přihlásil na stavbu dráhy v Istambulu v Turecku, kam je pozval Atatürk – prezident a otec všech Turků. Byl přijat i se svou nově vystudovanou ženou, která po příjezdu si v pronajatém domě otevřela i lékařskou praxi. Nemněla to snadné, musela obsáhnout všechny obory lékařské vědy, stále se vzdělávat, učit řečem... Z ordinace bylo slyšet hlasy dětí, žen , mužů ale i nejrůznější jazyky námořníků, turistů i traťových dělníků.

Jednoho dne pozdě odpoledne chtěla ordinaci zavŕít, řekla služce aby pověsila na dveře turecky psanou ceduli „Zavřeno“, jenže do čekárny přišli dva noví neodbytní pacienti. Cedule putovala na dveře, ale pacienti zůstali v čekárně. Zatím co si dělala v ordinaci pořádek, tak slyšela dva hlasy – české! Jeden z nich se ptal druhého: „Co myslíš, že ta bába za to může chtít?“ Druhý hlas odpovídal: „To nevím, ale injekci ti dát musí – máme poslední pětku!“ Doktorka pochopila – podlouhé době jsou tu dva češi – krajané, nejspíš dva traťoví dělníci, třeba ze stavby, kterou vede její manžel... Nu a pak jí napadlo: „Já vám dám bábu ve 37 letech! Budu dělat, že nerozumím česky, třeba se od nich něco dovím, co by sami neřekli...“

Velmi dobře věděla, že její maďarské jméno na dveřích ordinace ji nemůže prozradit, že je češka z Budějc. Tak je anglicky pozvala „dále“ a co si přejí. Kluci spustili směsí všech možných řečí a jazyků oba najednou. Oba ukazovali na opuchlou tvář toho staršího. Mladší česky dodával „Zub, problém, huba oteklá, zub váček!“„Bobe drž se, je to dobrý.“ Paní doktorka musela dělat všechno jen aby se nerozesmála, ale řekla jen tolik rozšířené a oblíbené O.K. a ukázala na křeslo. Mladší pak řekl: "Drž se Bobe, je to dobrý." A hned ukazoval doktorce, že to bude chtít injekci. Jenže doktorka se nenechala zmást a zmanipulovat. Bob musel otevřít ústa. Na první pohled bylo vidět, že je tam úplně zničená stolička, která tam už dávno nemněla co dělat. Pro jistotu na ní zaťukala a reakce se ozvala ihned „Aúúúú“ živě reagoval Bob. Lékařka mu chtěla říct česky „Mizero, neřvi, mněls přijít už dávno!“ ale místo toho mu anglicky řekla „Seď!“ Pak skutečně vzala injekční stříkačku, natáhla lokální anestetikum, nasadila jehlu a zub pak obstříkla. Anglicky řekla „deset minut“ a ještě mu to ukázala na prstech. Bob to pochopil a přitakal, zatímco druhý kamarád lamentoval „ach, ach, ach...“.

MUDr. Kemeniová šla za služkou a té dala turecky pokyny, kluci to sice slyšeli, ale turecky stejně nerozuměli o čem je řeč, no a ta byla asi taková: „Hleďte, jsou tu dva trampové z Evropy. Smrdí jak bača z Haliče a kdoví, kdy se naposledy myli. A hladoví budou taky. Tak napusťte do vany vodu, přineste jim po manželovi horší prádlo od spodků po košili. Oni stejně nic nového nepotřebují. Boty ne. Ty si budou muset koupit sami. Jó, a dejte něco na dva talíře, ale asi toho snědí dost. Pak už máte volno.“

A pak se vrátila k pacientovi, vytáhla mu zub a česky mu řekla: „A teď si, mizero, vypláchni hubu. Já ti dám bábu!“

No, kluci se vykoupali, převlékli, najedli u krajanky a druhý den si i koupili boty, courali se pár dnů po Istanbulu a pak dostali dva lístky na vlak, směr Evropa – ČSR. Na cestu dostali i jídlo a pár drobných a radu, aby se nikde nezdržovali a jeli tam, odkud na dobrodružnou cestu vyjeli. Jó a tu pětku mněli v kapse pořád...

Vzpomínám na tu starou dámu, už nežije, na Rudana Nohu – taky už nežije a na Boba... Po každém tu něco zůstalo – autobiografie lékařky, „Odlesky táborových ohňů“ po Rudanovi a bob vykpuzli ze svého nepovedeného putování aspoň dvě dílka „Trampem do Orientu“ a „Kouzlo hašiše“. A ještě citát do cancáku „Není na světě místa, kam by noha českého trampa nešlápla...“

Zdeněk Vašíček – Ďáblík

Toľko literárne spracovaná spomienka Ďáblíka na Boba Hurikána. A teraz pár faktov:

Tento príbeh je spomenutý v predslove ku knihe „Trampom do Orientu“, ktorý napísal Standa Motl,ktorý spolu s priateľmi išiel po stopách Boba Hurikána. Orientovaný je však do Bagdadu, kde v polovici 20-tych rokov založila československú nemocnicu MUDr. Vlasta Kálalová (vydatá Da Lotti; 1896-1971), rodáčka z Bernartic u Tábora. Ona je tou „tajomnou“ doktorkou, ktorá svoj príbeh zverila aj spisovateľke Ilone Borskej – skutočnej autorke knihy „Doktorka z rodu Trubačů“ (prvé vydanie 1978).
Ozaj, z Istanbulu cestoval Bob ďalej na lodi ...

Externé dokazy:

Bob Hurikán (tu je nesprávne uvedený dátum narodenia)

Ilona Borská

Doktorka z domu Trubačů